Tak se ukázalo , že nic netrvá věčně, ani neporazitelnost Slavie. Po dlouhých třech měsících jsme se dočkali porážky v KPD. A našim přemožitelem nebyl žádný tým, nabitý šachovými hvězdami, ale klub šachových dělníků z Tanvaldu. Před zápasem jsme neponechali nic náhodě a vyslali jsme do Tanvaldu velmi silnou sestavu, ve které ze základu chyběl jen náš lídr Ben Polák. A bohužel to asi byla absence rozhodující.

Zápas se zpočátku vyvíjel podle našich not. Po krátkých remízách na třetí a na šesté šachovnici jsme udeřili na čtyřce. Míla Řičánek svého soupeře, bývalého slávistu Zdendu Hnáta, přehrál takovým způsobem, že Zdenda jen bezradně kroutil hlavou a přemýšlel nad tím, jak prodloužit marný odpor. Partie, hraná na jednu bránu, rychle skončila vítězstvím našeho borce.

K vyrovnání bohužel došlo na první šachovnici, kdy Jirka Jareš nespočítal přechod do koncovky zcela přesně a koncovka se ukázala jako zdechlá.

Ale zápas se pro nás stále vyvíjel příznivě. Petr Paldus se souhlasem kapitána odmítl nabídku remízy a jal se pokoušet zdolat odpor mistra Jedličky v koncovce. Vojta Šiců již začínal své oblíbeného soupeře, Hloucala, jednoznačně přehrávat, a totéž se dá říci i o Péťovi Hübnerovi na sedmé šachovnici. Na poslední desce náš matador, Luboš Jína, držel rovnou pozici s panem Horákem a již začínal pomalu přemýšlet o tom, na které straně šachovnice vyrazit do útoku.

Pak se to ale začalo nějak kazit.

Vojta Šic se v ostré pozici trošku zamotal do spleti taktických variant a byl z toho překvapivý bod pro domácího hráče.

Petr Paldus nejen, že v koncovce nezlomil Jedličkův odpor, ale dokonce potratil pěšce a zkušený Jedlička již partii s přehledem dovedl do vítězného konce. Teď už alespoň Petr ví, že poslouchat kapitána se nevyplácí a až mu zase příště řeknu – hraj dál – nevím, nevím, jestli mě ještě poslechne.

Na poslední šachovnici Luboš bohužel prováhal správnou chvíli, kdy vyrazit ke zteči. Do útoku naopak vyrazil mistr Horák a to dokonce do útoku vítězného.

Na sedmé šachovnici se Péťovi Hübnerovi zželelo nešťastného soupeře a místo, aby mu zasadil poslední úder z milosti, rozhodl se ho nechat ještě chvíli dýchat a dát mu tak šanci něco se přiučit od zkušeného slávisty. S velkorysostí to ale Petr trochu přehnal a najednou to vypadalo, že partii vyhraje domáci Liška. Naštěstí se panu Liškovi jeho pozice tak zalíbila, že se na ni vydržel zasněně dívat dlouhé minuty, a kdyby ho Péťa Hübner neupozornil, že čas vypršel a game is over, tak se možná kochá ještě dnes.

Kromě porážky 3 : 5 si z Tanvaldu odvážíme i ponaučení, že podceňovat slabší soupeře se nevyplácí